Moloko - belgický ovčák tervueren / belgian shepard tervueren
Navigace  
  Moloko Deabei
  Fabio Deabei
  Novinky - News
  Výstavy - Exhibitions
  Zkoušky - Exams
  Naše smečka - Our pack
  Fotogalerie - Photos
  Guest Book
  Kde bydlíme - Where we live
  Kontakt - Contact
  Odkazy - Links
  Loko bloguje - Blogging Loko
Dnes již byli 6 visitors (15 hits) zde!
Loko bloguje - Blogging Loko



28. 8. 2009

Dnes jsme se vrátili z druhého psího pionýrského tábora, který pořádala Bedea Kroměříž. To jsem si teda užil! Já, domácí gaučák, jsem musel bydlet s ostatními kolegy v odkladačkách kus od paní a to dokonce i v noci! Občas mne to naštvalo tak, že jsem se snažil protlačit mřížemi aspoň kus čumáku, tak ho mám pěkně odřený. No, řekněte, paní se mi rozvaluje v pokoji, třikrát denně má teplou stravu a já žiji jako venkovský čokl v otevřené boudě venku... A protože výcvikové středisko dělí od střelnice jen plot, celý týden nám stříleli jak na vojenských manévrech. Nic pro slabé nervy!

O zábavu se mi staral můj nejoblíbenější figurant Jarda Labík, se kterým jsem si báječně užil. Mám slíbeno zaslání videa, tak mne možná i uvidíte. Měl jsem znovu nastoupit ke zkoušce, ale pro nedostatek odvážných psů, mi ji neuspořádali.

I zde jsem měl chlupatého příbuzného - tentokrát to byl šikovný greník původem Z kovárny.

Konečně se mohu znovu rozvalit doma a doufat, že mne paní zase chvilku nikam nepotáhne.




16. 8. 2009


Tak jsem včera v pořádku přivezl domů paničku z prvního psího tábora ve Zbraslavi u Brna. Oba jsme měli dost. Až dnes ráno jsme si po pořádném zaplavání v jezeře řekli, že zase někam pojedeme, abych měl o čem psát...

Na Zbraslavi bylo báječně! Mohl jsem se učuchat, co tam bylo zajímavých psů a fenek. Je ale fakt, že mne nenechali, abych se s nimi blíže seznámil. Zkusil jsem třikrát oblbnout paničku, ale moc se mi to nedařilo. Poprve jsem využil chvíle, kdy paní na place něco vykládal Míra Valentin a odběhl jsem směrem k zajímavé ovčandě. Hned mne odvolali, ale jak zase začali cosi rozebírat, škrk a mazal jsem zpátky. Bohužel, nevyhodnotil jsem situaci správně. Ovčandu vyměnil závodní, černý ovčoun, který po společenském vyžití opravdu netoužil. Vyrazil mi naproti, rovnou se mi zakousl do krku a hodil si mne pod sebe, že mne jako dorazí. Naše paničky marně řvaly, nemohly mu otevřít hubu, zachránily mne nejen chlupy, ale hlavně pohotový Míra Valentin, který ho praštil kilovou čínkou po palici a pes mne radši pustil. Ty chlupy na krku jsou přece jen praktická věc! Zachránily mne od mnohem většího úrazu, než jen podlitiny... Běžný pes by zahořkl a stal se nespolečenským misogynem. Ne tak já. Jen jsem čekal na příležitost, až mi panička nebude moci bránit v obdivu k něžnému pohlaví. Dočkal jsem se.

V pátek pro mne nastal slavný den zkoušky dospělosti, kdy jsem se měl propracovat ke zkoušce ZVV1, na kterou mne panička už pěkně dlouho drezíruje. Opět mi vybrali důstojného soupeře. Tentokrát jím byl známý záchranář a rozhodčí Milan Oliva. Brňáci jej znají coby vyhlášeného stopaře a závodníka obedience. Když ve čtvrtek pokosil většinu účastníků IPO zkoušek v poměru 7 ku 2, paní se rozveselila, že vlastně budeme mít placený trénink, protože se hrdě postavíme mezi ty opravdu dobré stopaře, kteří už vypadli...

Pan rozhodčí byl ke mně opravdu přísný, ale spravedlivý. Důsledně šel s paničkou našlápnout stopu, pak nepřehlédl ani mé dvě vlnovky, kdy jsem obešel vysokou trávu, ani paniččino pobídnutí "stopa", neocenil ani to, že jsem zešikma zalehl předmět - na ten první jsem si přímo lehl,  lomy jsem si ověřil, od předmětu jsem vyběhl rychljším krokem, no zkrátka bylo to za 81 bodů. Nechápal jsem paniččinu radost.

Sluníčko už pěkně hřálo, když mne vytáhli na poslušnost a já byl už docela unavený. Moc života jsem do toho nedával až do chvíle, kdy mi dali "volno" a já uviděl na odložení maliňačku, která tam trpělivě čekala na konec poslušnosti. Cestou k ní mne ale panička odvolala k noze, no, neběžel jsem k ní moc nadšeně, ale šel jsem. Čekal jsem na svou příležitost. Ta opravdu přišla, když mi panička hodila aport a pustila mne za ním. Nejsem blázen, abych se honil za nějakým dřevem, když kousek ode mne leží taková krasavice! Vzal jsem to rovnou k ní a na nic jsem nečekal. Trošku jsem do ní strčil, aby mi vstala a přešel jsem na tvrdý sex. Slyšel jsem sice volání mé paní a slezl jsem, ale hlas přírody byl mocnější. Až potřetí, když jsem uslyšel napřed zoufalé "Loko ke mně" jsem to vzdal a vzpomněl si, kdo mi chystává večeři. Počkám si na příště.
Paní na mne byla pěkně naštvaná. Donutila mne absolvovat zbytek poslušnosti, no, měl jsem to na háku a bez toho aportu jsem si znovu zopakoval těch 81 bodů. Jenom nevím, proč panička nebyla ráda a říkala panu rozhodčímu něco o "nadrženém hajzlíkovi". Všichni se dobře bavili a mysleli si, že tím jsem svůj repertoár vyčerpal. To mne ovšem neznají!

Na třetí část zkoušky  mne odvedli na konec toho obrovského placu a paní mne zastrčila, abych neviděl, jak pěkně kouše ta zajímavá maliňačka přede mnou. Pak přišla má chvíle. Paní mne vyslala na zástěny a kochala se mým vzorným obíháním. Doběhl jsem za poslední zástěnu a doufal, že tam tu sympaťačku ještě zastihnu a dílo dokončím. Kde nic, tu nic. Mrkl jsem za zástěnu a řekl si, že když si tam Míra tak klidně čeká, můžu se plně věnovat svým zájmům. Běhal jsem dokola, ale fenka nikde. Pak mne paní přivolala a ani už mne ani nenutili kousat. Nechápal jsem, proč je na mne paní tak naštvaná. Volali pak na mne "Šukal" a Martin Pejša řekl, že mé vystoupení bude uvádět jako příklad, event. si přibájí, že se po mé zkoušce narodila chlupatá maliňátka....

Abych to shrnul - nemám sice ZVV1, i když jsem mu byl na dohled, zato si mne všichni budou pamatovat. No, řekněte - není to vlastně mnohem větší úspěch?




 

 20. 7. 2009

Naše stránky vypadají, jako bych odjel na dovolenou k móoooři. Je ale fakt, že paní nemá o čem psát, nic vzrušujícího se neděje. Chodíme pravidelně cvičit, stopovat, duševně se připravujeme na dva psí pionýrské tábory, kam paní za trest vezmu, aby ji někdo taky pěkně pobuzeroval. Chystáme se v srpnu na Zbraslav za mým oblíbeným Mírou Valentinem a pak jedeme s mými psími kamarádkami na Bedeu k Víťovi Glisnikovi.

 

Novinkou je, že se učím na „psa lesního“. Tj. snažím se dovést zpět v pořádku paní bloudící každý víkend po okolních lesích, ignorovat místní zvěř, jen k hledání hub mne nikdo nedonutí.

 

Nemyslete si ale, že nějak „vlčím“. Paní nezanedbává ani můj kulturní obzor. V pondělí 20.7. jsme hned po cvičáku šli spolu na koncert Pěveckého sboru uralských kozáků, který je prý jedním z nejpřednějších světových těles. Musím ale přiznat, že mne do chrámu sv. Mořice nepustili, tak jsme zůstali za otevřenými dveřmi v předsíni, kde s námi byl i jeden hudbymilovný jorkšír. Byla to taková krása, že jsme oba byli, jako pěny. – Prostě správně kulturně vedení psi.

 

Přece jen se Vám, přátelé psů, musím jednou věcí pochlubit. Obdržel jsem Certifikát „pracovního psa“, který mne opravňuje k zařazení do pracovních tříd na výstavách. Tak se aspoň nebudu mačkat s davem v otevřené třídě!

 






1.6. 2009

Musím se trochu odreagovat, protože u nás doma je teď strašně smutno a všichni se točí kolem mého starého přítele Benžiho, který prý má na kahánku a už brzy nás opustí. Vnucují mu nejlepší kousky kuřete, krémáčky, paní jej nosí a stále hladí, brečí, no, kdo se má na to dívat!

 

Ještěže nám před tím, než náš Benži onemocněl, koupili psí dvířka, jako mají psi v Americe a moje sestřička Maud v Prackovicích. Dostali jsme hned dvoje – jedny z chodby domu do dvora, druhé přímo do mého bytu v patře. Chudák Benži si je už nestihl vyzkoušet. Já ovšem jejich pohodlí dokážu ocenit. Paní se mi snažila vysvětlit, že pořádný pes v noci obchází dům a dělá ramena na případné lupiče. V Americe možná. Ale tady jsme v Česku a já se v noci od postele své paní nehnu, protože ona mne určitě ochrání! Kdyby přišli lupiči, paní by se hned vzbudila  tak, jak to dělává, když jí v noci funím do obličeje, aby se šla se mnou ven vyčurat, a lupičům by dala co proto.

 

Jinak jsem pochopil význam dvířek ve dveřích našeho bytu! Když jsem totiž nechtěl být přes den na dvoře nebo ve spodním bytě s babičkou a strejdou, musel jsem lehávat na pelechu na chodbě u dveří a hrál jsem tak věrného psa, co paní nadšeně vítá, když přijde z práce.  Zlá paní přes den dveře našeho bytu přede mnou zamykala, protože já bych je okamžitě otevřel. Nemám rád uzavřená místa. Teď si přes den v pohodě projdu dvířky do bytu a spím a spím, až než paní dojde ke mně.  Zbytek rodiny mi může být ukraden, protože já jsem bezpečně před lupiči zamčen v bytě, heč!

 

Musím přece odpočívat, když tak tvrdě pracuji! No, vezměte si třeba tento víkend. Ten minulý jsme byli na procházce s mými psími bratranci Brutem a Balíkem v lese, na cvičák mne paní odtáhla až v neděli po stopách.

 

Teď v sobotu 30.5. mne nejenže nutila v tom dešti stopovat, ale ani jsem nestihl uschnout a hned jsme jeli do Tovačova, kde měli děti nemocné leukemií dětský den. Důležitě jsem mezi nimi chodil a nechával se hladit a obdivovat. Pak mne ale s ostatními kolegy nutili předvádět poslušnost a nakonec dětem slíbili, že uvidí, jak se vyhledávají a zneškodňují darebáci. Postavili dvě zástěny z nedostatku místa tak 8 m od sebe a vyslali ovčouny z našeho cvičáku, aby vyhledali darebáky. Hloupí ovčouni jim skočili na to, že by se dacani schovávali tak blízko, oběhli prázdnou zástěnu a šli řvát za druhou zástěnu na figuranta. Musel jsem jim předvést, že belgičáka rohlíkem neopiješ! Bylo mi jasné, že prostor musím opravdu prohledat. Na pokyn mé paní „revír!“ jsem hbitě vyrazil k zástěně, mrkl pro jistotu za ni a vyrazil dále do pole, abych zkontroloval situaci kolem. Nevím, čemu se ti hloupí lidé smáli. Když paní zavolala, šel jsem jí udělat radost a šel zpátky štěkat na našeho figuranta. Pak jsem jim ukázal, že dokážu vyrazit na chlapa, co řve na mou paničku a dostali jsme řízek a pivo, tedy aspoň panička. Největší úspěch ale stejně mělo ovčačí štěňátko, které si všichni chtěli odnést. Pár fotek z akce panička dala do mé fotogalerie.

 

Ledva jsem se trochu prospal z náročné soboty, táhla mne paní ráno, raníčko zase do deště a autobusu. Jeli jsme spolu opět na sraz mladých howavartů, kteří ve Štěpánově skládali zkoušky KJ Brno. A protože paní chce, abych brzy složil tu jejich vrcholovou, musel jsem si před tím udělat i tu nejmenší. Přátelé psů, nechci se chlubit, ale moc jsem se panu rozhodčímu líbil a z první části, kdy jsem cvičil sám, mi dal všechno za plný počet bodů. Pak jsem nastoupil s cizími psy ve družstvu. No, to jsem se už na paničku tak zamilovaně nekoukal, ale paní a pan rozhodčí se zdáli spokojeni. Pak jsem udělal i tu srandu s nepříjemným terénem a nošením cizími pány a pan rozhodčí nám to sečetl. Sebral mi nakonec jeden bod za odložení, kde mám na paní svou fintu, aby si nemyslela, že mne má na háku. Když je otočená ke mně zády a hrdě odchází, že mne jako na dlouho uzemnila, párkrát houpnu pánví, zkrátka nenápadně popolezu a jsem hned o kus vepředu! Tentokrát mne pan rozhodčí nachytal a sebral mi bod. Ale co! Stejně jsem se mu moc líbil a dělal jsem pak sparingpartnera těm, co dělali vyšší zkoušky. Tak doufám, že se brzy zase setkáme a něco mu zase předvedu. Mokli jsme na place střídavě celé dopoledne a byl jsem moc rád, když mne mokrého zase paní nacpala do autobusu a jeli jsme domů. Tak vidíte, že si zasloužím ta dvířka, abych se pořádně prospal!



 










5. 5. - 10. 5. 2009

Moje paní se nabudí vždycky, když potkáme „odborníka přes psy“, který suverénně prohlásí, že jsem kříženec kolie a NO. Bude ale muset „jít do sebe“. Něco na tom bude. Minulý týden od 5. 5. 2009 jsme byli oba na rekreaci – tj. návštěvě u našich psích příbuzných v Prackovicích nad Labem, kde žije má sestřička Maud, které se podařilo vybrat si a ochočit báječné lidi – Irču a Pepu, kteří jí radostně dopřávají část výnosu svého úspěšného zahradnictví.

 

 

A protože jsem vzal svou paní na belgičí svátek – Mistrovství světa belgických ovčáků, které se konalo se všemi doprovodnými akcemi a Světovou výstavou belgičáků v Roudnici, bydleli jsme skoro týden právě u mé sestřičky.

 

Má paní odjížděla první dny dívat se na tréninky a závody IPO a já si užíval výhod psa, který zdobí takové zahradnictví. Polehával jsem na kryté verandě a důležitě shlížel na zákazníky, kteří se sem v hojném počtu sjíždějí. Když si mne chtěli prohlédnou zblízka, důstojně jsem sešel a nechal se pohladit. Klidně jsem paní odpouštěl její půldenní výlety. Tedy až do pátku.

Paní se mi odpoledne vrátila a k večeru se vypravila s Irčou a mou sestřičkou na hřiště, kde dostává má sestřička pravidelné soukromé lekce v kousání.

 

Mne nechali doma. Šel jsem je doprovodit k brance a tam to paní přestřelila. Když zavřeli a pevně zamknuli branku, paní se na mne podívala a pravila výsměšně: „Kdybys byl Lassie, co se vrací, branku bys klidně přeskočil“, pak ke mně hodili klíče a paní dodala: „A kdybys byl komisař Rex, tak bys ty klíče vzal a odemknul si.“  Pak si spokojeně odešli.

 

Trvalo mi skoro 10 minut, než jsem našel cestu ven a udělal „stopu na frekvenci“, tj.vystopoval je po silnici. Šel jsem cestou Lassie – našel jsem místo bez plotu na střeše garáže, odkud jsem skočil 3 metry dolů na silnici a vydal se za nimi.

 

Čekal jsem projev radosti a hrdosti nad výkonem, který by ani Lassii nezahanbil, když jsem se naráz objevil na hřišti, ale paní nějak pobledla a zmkla. Vzala mne za obojek a zavedla zpátky domů, kde už Pepa pobíhal po zahradě a marně na mne volal. Za odměnu jsem dostal řetaz. No, řekněte, nejsem přece jen příbuzný s koliemi?

 

Na výstavě jsem skončil až šestý výborný, ale potkal jsem spoustu příbuzných. Moc se mi líbila má babička Terka, kterou mi tam přišli představit. Mám slíbené krásné fotky, zatím se koukněte na mou babičku, máti a sestřičku, se kterou jsem jim zapózoval.

 

 

7.-8. 3. 2009

Dnes má panička MDŽ. Vzal jsem ji na Bedeu, kde figuroval můj oblíbený Jarda Labík. Jarda to se mnou fakt umí a panička si tam pochvaluje skvělou kuchyni. Byl to tam sám německý ovčoun a jen pár zajímavých psů. Nakonec sice Jarda měl přednášku k nám „exotům“, že když okamžitě neposlechneme „chce slyšel praskat kosti“. Ale mé kosti jsou v pořádku, protože jsem si u Jardy fakt nedovolil neposlechnout. Co nevydrželo, byla má již načatá bouda. Měl jsem v ní čekat na paničku v autě s mými dobrnaními kamarádkami. Ale ty mi párkrát skočily na hlavu, tam jsem si radši sedl za volant. Bouda řádění tří psů v autě neodolala.…

 

21. 2. 2009

Rozhodl jsem se ukázat světu, tedy myslím psímu světu, jaký jsem šikula, a tak jsem se rozjel na závody do Přerova. Přihlásil jsem se do nejsilněji obsazené kategorie ZZO, kde jsem měl přihlášeno 35 soupeřů. Celkem přivedlo na závod své páníčky 60 psů. Potěšilo mne, že v mé kategorii soutěžili i jiní „exoti“ – tedy nikoliv jen NO. Nejlepší výsledek měla závodnice z našeho cvičáku, která neztratila ani bod. Já jsem prostě nemohl odolat neudělat si alespoň malé kolečko u aportu, za což mi dva body strhli. No, neva, i tak jsem měl 58, což zpočátku stačilo na druhé místo. Nakonec se ale stejné body zadařily i jedné pěkné krátkosrsté kolii a měli jsme jít na rozstřel prostřednictvím aportu. Normálně bych to udělal levou zadní tlapou, nebýt nepříjemného nedorozumění se svou paničkou.

Když mne totiž po mém výkonu šla znovu uložit do auta, kde mi na zadní sedadla postavila mou oblíbenou výstavní kenelku, nedokázala se ubránit šoku nad tím, jak jsem si šikovně upravil výhled z kenelky. Abych totiž mohl pohodlně sledovat výkony mých soupeřů, upravil jsem si za pomoci zubů nový východ z kenelky, a tak jsem pohodlně mohl vykouknout. Máme se s paničkou fakt rádi a nejsem zvyklý na takový vztek v jejím hlase. Když mne vytáhla podruhé, abych si to rozdal o aport s kraťandou, zněla v jejím hlase stále neukojená touha po „psovraždě“. A tak, když na mne neurvale zařvala, abych jí přinesl tu hnusnou, velkou čínku, šel jsem, vzal jsem ji zhnuseně do zubů a cestou k ní jsem ji natřikrát vyplivl, aby viděla, co se o takovém zacházení myslím.  No, a hned jsem byl třetí…

Paní prohlásila, že mou závodní kariéru už dál nebude podporovat, protože odmítá nákup nových kenelek. Příště si pořídím paničku, která bude mít lepší pochopení pro mou citlivou belgičí duši.

Jo, abych nezapomněl, měl jsem hroznou radost z toho, že na druhém místě v kategorii ZVV1 byl kolega tervík, tedy alespoň poloviční tervík, který měl moc hezkou poslušnost a dokázal i kousat.

Náš neředínský cvičák sebral všechny první ceny. A má kámoška Laki byla sice taky třetí v ZVV1, ale za to měla nejlepší obranu z celého závodu. Ta teda kouše!  



19. 2. 2009

Mám dojem, že psí Hemingway ze mne asi nebude, má holandská štěňátka už našla své pány, tři z nich odletěli dokonce až do Ameriky a já jim nenapsal žádné „moudro“ na cestu do života. Tak se děti držte a doufám, že o Vás uslyším samé dobré zprávy!

Abyste vkročili do světa s hlavičkami nahoře, vězte, že váš tatínek se stal šampiónem Klubu chovatelů belgických ovčáků a konečně dostal  ten certifikát o tom, že je i šampiónem Maďarska. A aby vám nebylo líto, že je vás jen deset, budu mít, jak doufám, pro vás dobrou zprávu, že budete mít sourozence i zde v Česku, protože za mnou přijela v lednu pěkná holka Q Vilemínka Sixty six a v březnu byste mohli mít nové bratříčky a sestřičky...

 

Přes Vánoce jsem se sice trochu flákal a nechal svoji paní odpočívat a jen jsem ji vodil na pořádné procházky se svými dobrmaními kamarádkami, párkrát jsem jí, chuderce,  byl předvést, k čemu je pořádný nos na louce, ale teď jsem už opět v plné sportovní zátěži. Stopy mi sice zase zavál sníh, takže si hned nějakou tu mňamku nevyčuchám, ale dvakrát  jsem si byl kousnout do mistra Glisníka, pocvičil v Kuřimi se sportovními hovíky a Mírou Valentinem a teď mne má šílená paní přihlásila v tom mrazu na závody do Přerova, kde má být přes 60 „závodních psů“. Zbláznila se. To jí ještě osladím! A už se těším v březnu na víkend na Bedeu a Jardu Labíka.

 

Jo, zapomněl jsem na to, že mne taky dvakrát dovlekla na výstavy v Olomouci a Brně, kde jsem se sice neumístil špatně, ale vytkli mi, že jsem „těžký“. Jsem přece pořádný kus psa! A protože je má paní také „těžká“, vyrazila do Rožnova a z těch zasněžených hor přivlekla z posledních sil přístroj, který by nám měl, aspoň podle jejího názoru, zlepšit fyzičku. Paní mých psích kamarádek přístroj okamžitě pokřtila na „Lokoběžku“. Jen co sleze sníh ukážu paní, k čemu může být dobrý takový tažný pes...


25. 12. 2008

  Díky špatnému počasí si moc neužívám, paní mne nutí stopovat když fučí vítr a říká tomu pak "pouštění draka", na cvičák se dostaneme potmě a za deště. Za fenkami mne paní nenechá utíkat, prostě psí život....
Ještěže tu jsou ty Vánoce. Pro dárek si šel pod stromeček sice první děda Benži a vybral si sušeného jelena, až pak jsem si šel vybrat já - gurmán a vybral jsem si sušeného pštrosa a svítící balonek (k tomu se ještě  vrátím), nakonec šla Gerrie a na tu zůstali copánky z kůže. Ostatní dobrůtky budeme prý dostávat po troškách, ach jo.

A dnes ráno po šesté jsem s paní šel do parku vyzkoušet ten nový balonek. Jé, ten krásně svítí. Ale klouže mezi zuby... Paní mi jej hodila na loučce nedaleko řeky Moravy. Lapl jsem ho, ale jak mi v běhu klouzal v hubě, tak jsem ho vyplivl, abych si mohl čuchnout k zajímavé stopě. Paní křičela: "Přineeees!" No, co jsem měl přinést, když se balonek zatím dokutál až k Moravě a žbluňkl do ní. Je pravda, že je fakt plavací. Paní stála smutně na břehu a sledovala, jak pluje směr Dunaj. Marně mne přemlouvala k hrdinskému činu, tj. abych skočil po hlavě do Moravy a donesl jej. Nejsem přece blázen, abych skákal do vody v prosinci kvůli svítícímu nesmyslu! Paní na mne něco škaredého syčela, ale pak jí došlo, kdo z nás dvou ten balonek chce víc a kdo tedy do Moravy bude muset.... Předběhla plouvoucí balonek (který pořád krásně svítil v jinak naprosté tmě) o 50 metrů tam, kde se břeh svažoval k vodě. a čekala na vhodnou příležitost, kdy se vrhne do vln. Balonek naráz zmizel. Rozběhli jsme se zpět a uviděli jej, jak se kousek od břehu zachytil za větev. Paní se mi to už ani nesnažila svěřit. Lehla si na  břehu do bahna a balonek vylovila. To bylo radosti na obou stranách!!! Nadšeně jsem skákal, aby viděla, jakou mám z jejího výkonu radost. Hodila mi jej až kus od břehu, párkrát jsem jí ho donesl, ale pak jsem se na něj vykašlal. Fakt klouže v hubě a podezřele často mění barvu. Ať si ho paní nosí sama! Pak jsme šli s balonkem na cvičák, kde si paní usmyslela udělat na něj vysílačku - abych trefil přímo ke svítícímu majáku. Jenže balonek sice plaval, ale zřejmě nabral nějakou vlhkost, takže nechce svítit. Dobře paní tak! Jakoby nevěděla, že stejně mám nejradši poctivý gapajácký se šňůrkou. A takové mi mohla za ten svítící koupit hned tři. No, uvidím, jestli se ještě někdy rozsvítí, co s ním provedeme....

          
                                       
Na konci roku 2008

 1. 12. 2008

Včera jsem se stal poprve otcem a došlo mi, že nebudu-li "online", budu nejen na srandu králíkům, ale hlavně - nebudu mít u  mladých žádnou vážnost. Dost na tom, že se jmenuji Moloko, čemuž se má paní, která si užila ve škole 10 let ruštiny, stále směje a říká mi radši Loko. Ale protože měla ve škole také španělštinu, předhazuje mi často, že loco je vlastně španělsky blázen. Už vidím, jak se všech mých deset nejstarších potomků  ušklíbá nad svým rodokmenem! Táta mlíčňák nebo blázen! 

Tak jsem se rozhodl, že si budu psát deníček - tedy blog, aby se mí potomci měli šanci dozvědět něco o mém zajímavém životě a bylo jim jasné, že nejsem žádný "čokl od boudy".



 

 


Lokova fotogalerie na Rajčeti:  
 
 
Advertisement  
   
Loko na YouTube:  
 
Loading...
 
Translator - choose your language  
   
=> Do you also want a homepage for free? Then click here! <=